Když jsem byl dítě, byl jsem jako bulvární feťák. Děkuji své tetičce Stelle, drzé polské paní se zásobou Fudgsicles v mrazáku a hromadou National Enquirer na jejím koncovém stole. "Son-uv-a děvko," slyšel jsem ji říkat své matce v kuchyni, zatímco jsem seděl na gauči a nalil Enquirer, jako by to byl Dárce, a bude se číst kvíz z jazykových umění. Vystřelil jsem barevnou křížovku, uhodil soudící oko na horoskopy a setrval jsem na chatrných stránkách, zejména těch, které se věnovaly módním a filmovým hvězdám. Zamračil jsem se na nejnovější debakl Juliette Lewisové a zkoumal osud horší než chrániče ramen, podle časopisu-byla to ta nejhorší obludnost, jaká mohla na ženu přijít, rozdrtit jí hamstringy a zničit její zadek na tvářích: celulitida.
To bylo v 90. letech a titulky se nezměnily. National Enquirer upřednostňuje poutavé prohlášení, jakési: „Hej, podívej!“ než vás odvezou na safari proti celulitidě. "Hvězdy s celulitidou!" "Celulitida hvězd!" "Stránky a stránky úžasných fotografií!" Hvězda na druhé straně jde o bitevní příběhy. Ať už vidíte životní sklo jako napůl plné nebo napůl prázdné, je tu pro vás příběh: Optimisté si mohou přečíst „Celebrity, které porazily celulitidu!“ Pro nás ostatní, kteří známe i to krásné utrpení, existuje „Hvězdy ztratily boj s celulitidou!“
Nejpodivnější na těchto titulcích je, jak dělají z celulitidy vzácnost, když ji má 90% žen. V časopise O článek v časopise Oprah „The Cure for Celulite? Vážně?" Valerie Monroe uvádí: „Výrobky z celulitidy vygenerovaly v obchodních domech v USA 11,8 milionu dolarů … a počet liposukčních procedur prováděných na ženách se mezi lety 1997 a 2007 zvýšil o 168,5 procenta,“ ale regály vaší místní drogerie jsou zásobeny také bojovníky proti celulitidě. Jinými slovy, jedná se o válku, kterou vede většina z nás.
Proč tedy, když je slovo „celulitida“ v mé slovní zásobě od šesti let, jsem hrdý na to, že jsem nikdy neutratil dolar za žádné krémy, zmrazení, masáže studeným laserem nebo (otřesy) řešení cut-and-fill? Proč jsem nikdy nevyslovil slova: „Nemohu nosit šortky“? Proč jsem hrdý na to, že mohu říci, že ano, mám celulitidu na bocích a stehnech - a ve správném světle na mých pažích a lýtkách? Proč jsem hrdý na to, že nesnáším své tukové buňky? Proč se na ně v zrcadle nemračím a nechodím „mrcho-svině“?
Celulitida byla nedokonalost, kterou jsem zvládl, protože jsem věděl, že je to z mých rukou. Nediskriminovalo to. Objevilo se to na držitelích Oscarů a supermodelkách stejně jako na tělech maminek u bazénu. Když jsem to poprvé viděl na nohou - bylo mi 12 - byla to trochu úleva. Možná jsme měli s Nicole Kidman něco společného.
Začnu přiznáním: Nebyl jsem vždy majákem tělesné pozitivity. Strávil jsem více svého života s poruchou příjmu potravy než bez ní. Zdůrazňoval jsem tvar nohou, průměr paží, velikost nosu a šílený obvod krku. Zaměřil jsem tyto oblasti (dobře, krk je tvrdý), ignoroval jsem refrén, který každý cvičenec nesnáší (spot-toning je mýtus), věřím, že se mohu změnit. Mohl jsem se změnit s dostatkem výpadů, dostatkem tricepsů, dostatečným odhodláním pít citronovou vodu, než se dotknu francouzského tisku.
Ale celulitida byla jiná a tady je důvod: Ve stejných bulvárních časopisech, které jsem četl jako teenager, před rozšířením bikinských hereček, částí těla napadených červenými šipkami a terči na jejich proměnlivě hrbolaté pokožce, vždy existoval odstavec nebo dva, kde lékaři, dermatologové a plastickí chirurgové vysvětlili celulitidu pryč by mohl ateistický rodič začít říkat svému dítěti o smrti.
Je to nevyhnutelné. Je to proces. Je to součást života.
Za ta léta jsem to sledoval s chladným zmatkem. Tam je na mých čtyřkolkách, bledý z dlouhé zimy. Tam je to v mých lýtkách, po dlouhém dni chůze. Chodím do posilovny, cvičím Pilates, běhám pro zábavu, procházím se opuštěním, jím dobré tuky a špatné tuky, jím vegetariánsky, přecházím na veganství, oddávám se masu, dávám si na snídani saláty a vždy to je: celulitida. Když jdu do ordinace, zjistím, že mám nízký krevní tlak. Moje váha je ve správném rozmezí. Mohu viset v kterékoli třídě, do které chodím v tělocvičně (prostě mě nežádejte o koordinaci). A hádejte, kdo tam ještě je? Celulitida.
Jinými slovy, celulitida nezmění moji schopnost fungovat a nezabrání mi to být fit, a proto mi je jedno, jestli ji mám. Je to jako dodatek. Opravdu to potřebuji? Ne. Ale nesnažím se to vytlačit.
A možná je to nejlepší způsob, jak překonat strach z celulitidy. Pomysli na všechno, co ti v tom nezabránila celulitida. Přemýšlejte o tom, jak směšné je přiřadit hodnotovému soudu texturu (vážně, máme rádi dolíčky u kojenců a na tvářích, proč by se měly lišit i dolíčky?). Vzpomeňte si na hrubou misogynii ve frázi jako „tvarohová stehna“ se všemi jejími kvasnicovými konotacemi a pomyslete na starou polskou dámu, která jde na „syn-uv-a mrcha“. Dobře, dělám si legraci. Ale moje prateta měla celulitidu a křečové žíly a její zadek byl špatný a nezastavitelný.
Další na řadě: Přečtěte si, proč „sebeláska“ nemusí znamenat milovat všechno o sobě.
